Nakonec jsem se rozhodl pro lehkou dřevěnou konstrukci slepenou z několika vrstev ohebné 4mm překližky, kopírující oblouk prostoru pro posádku, která zakrývá část od komína dozadu. Tedy tzv. Half cannopy. Ta stojí na čtyřech dřevěných tyčích o průměru 25mm a délce 125cm. (aby se pod tím dalo téměř stát, ale bylo to o něco níž, než komín.) Bylo to moje první laminování překližky a proto jsem ocenil rady od kamaráda Honzy Chobotnice Bašty. Konstrukce je potažená nepromokavou látkou, která je na konstrukci napnutá pomocí sedlářských nýtů a kterou mi ušil kamarád Max Haken. Nejvíce jsem se asi zasekl na patkách, ve kterých jsou uchycené sloupky. Opět jsem nenašel nic hotového vhodného, tak jsem opět nažhavil 3D tiskárnu a vymodeloval slévárenské modely, které jsem nechal odlít z bronzu. Dlouho jsem se nemohl rozhodnout o jejich tvaru a spokojený jsem byl asi až se 4. verzí designu. Chtěl jsem, aby bylo uchycení co nejpevnější, bez nutnosti konstrukci fixovat např. ocelovými lanky. Mám zvyk si věci představovat jak Hurvínek válku, tak jsem si třeba myslel, že 25mm díru v bronzových patkách si vyvrtám doma na stolní vrtačce. Nakonec dala bronz zabrat i těžké frézce kamaráda Martina Matějky. Celá konstrukce se nakonec vešla do 10kg a jak to dopadlo posuďte sami z fotek dole na stránce.

Současně se stříškou, která má na délku 205cm jsem z překližky udělal i výplně mezi zadními lavicemi, na které jsem nechal ze stejné zelené koženky ušít sedáky (kdyby někdo potřeboval šikovného krejčího v Modřanech, tak zde: https://valerylaskul.webnode.cz/ ) a po instalaci vznikne „lůžko“ cca 120x160cm. Když se tedy spokojím s nohama na uhláku, tak se tam dá docela pohodlně vyspat a ani na mě neprší. ( zatím 1x vyzkoušeno). Když sedáky nepoužívám, vejdou se krásně mezi kotel a přední lavici, to je ale spíše štěstí, než že bych to plánoval.

Oboje vylepšení jsem se vydal otestovat na Slapskou přehradu. Počasí bylo deštivé, tedy pro test ideální. V klidné zátoce jsem se docela pohodlně vyspal a nezmokl. Bohužel po cestě zpět k přehradě přišla vážnější porucha na stroji, ale o tom třeba v dalším článku.

Nakonec vše klaplo a začátkem června jsme se brzy ráno potkali se štábem u mola pod přehradou Kamýk. Proběhlo malé rozčarování, když Maroš Kramár čekal klasický velký parník a počítal, že se v podpalubí sveze i jeho syn, který musel cestu nakonec absolvovat autem. Po natočení rozhovoru na mole, ze kterého jsem byl vcelku nervózní, což bude v pořadu asi i poznat jsme s pány herci a dvěma doprovodným plavidly vypluli proti proudu směr Orlík.

Natáčení probíhalo celý den, neustále kolem létal dron, režisér vymýšlel všechny možné záběry a situace a já se svou hereckou posádkou jsme se v horkém dni pěkně zapotili. Koupání pan režisér dovolil v rámci scénáře jen Vláďovi Kořenovi. Celou dobu jsem si říkal, že točí materiál spíš na celovečerní film, než na pár minut reportáže.

Cíl cesty ve scénáři byl výtah na přehradě Orlík. Protože jsem zde ještě nikdy neplul, těšil jsem se na to dvojnásob. Vytažení proběhlo hladce a obsluha výtahu byla maximálně vstřícná. Práce štábu končila po dosednutí na hladinu Orlíku. Mě ale čekala plavba zpět do Kamýku k autu, takže jsem si dal cestu výtahem ještě jednou směrem dolu.

Pod přehradou jsem z doprovodného plavidla převzal mého asistenta Honzu, který mi přijel pomoct se spuštěním a vytažením lodi a spolu jsme už za vlahého večera brázdili klidnou Kamýckou hladinu.

Vytáhnout loď ve svižném proudu Vltavy byla docela výzva, ale povedlo se. Domů jsem dojel pozdě v noci, utahaný a plný zážitků. Teď už zbývalo jen počkat skoro rok, než se tenhle díl dostane do vysílání.

Pořad se bude vysílat v sobotu 27.4. od 20:10 na ČT1 a reportáž je až na konci.

I když už jsem měl Corra Linn poctivě zazimovanou tzn. hlavně kompresorem vyfoukaný kotel, stroj, pumpy a všechny trubky, aby nic nezničil mráz, vyčištěné topeniště a kouřové cesty a loď zaparkovanou pod stanem, tak jsem přijal výzvu účastnit se společné klubové akce. Byl to příjemně strávený den s jedinečnou možností proplavit se malou komorou u Mánesa a dostat se tak mezi Štítkovský a Staroměstský jez, před budovu Národního divadla, kde běžně plují jen šlapadla. Konečně mi nebylo u kotle horko a naopak jsem v komoře zásoboval posádky ostatních lodí čajem a grogem z Windermeerské konvičky. Hned po plavbě jsem musel připraveným kompresorem vše zase vyfoukat, aby v trubkách nezmrzla voda. Předsedovi klubu i dalším členům děkuji za pomoc se spuštěním a vytažením z vody a také za odtah z klubu ke skluzu, čímž mi ušetřil další zatopení a následné vysušování kotle. Při tažení za motorovým člunem, z Podolí až do Braníku nás celou cestu pronásledovala říční policie. Zajímalo by mě, jestli si mysleli, že loď někdo krade a alespoň si vyfotili SPZ auta… Na video z akce se můžete podívat zde: